kdo jsme
Historie
Náš rytířský řád sv. Konstantina a Heleny se může pochlubit nejstarší křesťanskou rytířskou tradicí na světě. Dnešní řád je pravoslavnou linií slavné rytířské tradice, která je historicky doložená od 12. století a svůj původ dokonce odvozuje již od 4. století po Kristu z družiny padesáti bojovníků, kteří chránili prvního křesťanského císaře Římské říše Flavia Valeria Constantina známého také jako Konstantin Veliký.
vznik řádu
Konstantinovo vítězství u Milvijského mostu
Římský císař Konstantin Veliký, který vládl od roku 306 n.l. celé Římské říši a zemřel roku 337 n.l., významně přispěl k posílení a šíření křesťanství v pozdní antice a položil základy dnešní evropské civilizace. Jeho matka Helena byla křesťanka. Konstantin Veliký zvítězil 28. října roku 312 v bitvě u Milvijského mostu, a osobně se domníval, že k tomuto vítězství mu dopomohl křesťanský Bůh. Následně v roce 313 vydal Edikt milánský, jímž zrovnoprávnil křesťanství s dosavadním římským kultem. Tím ukončil pronásledování křesťanů a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. Konstantin křesťanství všestranně podporoval a v roce 325 svolal do města Nikaia první církevní koncil. Křesťané ho za tyto jeho skutky obdařili přízviskem Veliký a východní částí křesťanské církve byl spolu se svou matkou Helenou prohlášen za svatého, takže oba dva patří mezi významné svaté pravoslavné (neboli ortodoxní) církve.
Podle Konstantinova současníka a kronikáře Eusebia byla již roku 312 po vítězné bitvě nad sokem Maxentiem zřízena první křesťanská rytířská družina 50 bojovníků nesoucí císařovo jméno. Toto rytířské bratrstvo plnilo úlohu vojenskou i duchovní na obranu křesťanství a zároveň působil jako osobní stráž na ochranu císaře.
Rytířské bratstvo dále působilo v následujících staletích a v době křížových výprav ho jako rytířský řád podle středověkého západního vzoru roku 1190 potvrdil východořímský (byzantský) císař Izák II. Angelos. Podle dochovaných záznamů se měl císař Izák II. Angelos stát prvním velmistrem řádu a po něm měl tento úřad převzít jeho syn a spolucísař Alexios IV. Po pádu dynastie Angelovců a následném dobytí Konstantinopole vojsky IV. křížové výpravy roku 1204 přešel řád na rod Komnénovců, kteří vládli drobnějším državám na Balkáně v oblasti Epirského despotátu. 600 rytířů řádu padlo během obrany Konstantinopole při posledním tureckém útoku roku 1453 včetně velmistra Pavla Angela.
Po pádu Byzantské (Východořímské) říše přešli Komnénovci do italského exilu, kam přenesli také tradici svého rytířského řádu, přijali římsko-katolickou víru a začali používat italskou variantu svého příjmení: Comneno a čestného titulu knížat makedonských, vévodů z Drivasta a Drače, principe di Macedonia, duca di Drivasto e Durazzo. Protože za světce a apoštolům rovného považovala císaře Konstantina pouze východní církev (pravoslavná čili orthodoxní), nikoli však římsko-katolická církev, která Konstantina považovala pouze za svatého, byl řád přejmenován na Konstantinův řád sv. Jiří. (Ordine Costantiniano di San Giorgio). Existence řádu a nárok členů rodu Komnénovců na velmistrovský úřad byla v 16. a 17. století opakovaně potvrzována jak římskými papeži, tak i různými světskými panovníky. V této době to byl dynastický řád spojený s rodem Komnénovců.
Posledním komnénovským velmistrem byl Antonio Comneno. Ten roku 1698 postoupil svůj úřad vévodovi Parmy a Piacenzy Františkovi Farnese (1678–1727), vévodovi Parmy a Piacenzy, kterého v následujícím roce jej v úřadě císař Leopold I. diplomem z 5. srpna 1699 zvaným „Agnoscimus et notum facimus“ a římský papež Inocenc XII. bulou „“Sincerae Fidei“ z 24. října 1699. Protože však František ani jeho mladší bratr Antonín neměli mužské potomky, přešlo Parmské vévodství na jejich neteř Alžbětu, která byla od roku 1714 druhou manželkou španělského krále Filipa V. z Bourbon-Anjou. Když jejich nejstarší syn Karel usedl roku 1731 na parmský trůn, přijal i hodnost velmistra Konstantinova řádu sv. Jiří. Tímto rytířský řád přešel pod patronaci rodu Bourbonů a takto pokračoval od 18. století až do doby napoleonských válek na začátku 19. století.
Roku 1808 bylo Parmské vévodství anektováno napoleonskou Francií. Po Napoleonově porážce přiřkl Vídeňský kongres roku 1815 toto území bývalé francouzské císařovně Marii Louise Habsburské, se jako dědička rodu Farnese prohlásila za hlavu Konstantinova řádu a vytvořila tak jeho zcela samostatnou linii. Když po smrti Marie Louisy roku 1847 usedl na parmský trůn jako Karel II. opět příslušník rodu Bourbonů, byl Konstantinův řád potvrzen jako rodinný řád linie Boubon-Parma. Po připojení vévodství k Sardinii roku 1860 a vzniku sjednocené Itálie v následujícím roce zůstal řád zachován, ale jen jako dynastický. Vytvoření parmské linie řádu však vedlo ke sporu o legitimitu mezi parmskou a neapolsko-sicilskou větví Bourbonů, na kterou si obě linie činily nárok. Roku 1860 sice římský papež parmský nárok rozhodně odmítl a roku 1913 zůstala bez odpovědi další žádost, aby parmskému Konstantinovu řádu byly přiznány stejné výsady jako neapolsko-sicilskému, přesto však byl a dodnes je parmský řád respektován evropskou šlechtou. Současnou velmistrem této parmské linie je vévoda Karel Xaver z Bourbon-Parmy. V českých zemích byl ve 20. století nositelem řádu parmské linie kníže Karel VI. Schwarzenberg. Neapolská linie konstantinovského řádu sv. Jiří se ve 20. století ještě rozdělila z důvodu formálního sporu o nástupnictví v fakticky neexistujícím Království obojí Sicílie na dvě odnože: na španělsko-neapolskou, v jejímž čele dnes stojí infant Pedro, vévoda z Calabrie, a francouzsko-neapolskou řízenou princem Carlem, vévodou di Castro.
Labarum:
Ve stejné době začala požadovat část členů francouzsko-neapolské linie podléhající velmistrovi Ferdinandu Piovi, vévodovi z Calabrie (1934 – 1960), aby se řád přizpůsobil moderní době a sílícímu ekumenismu a přijímal členy i jiného, než římsko-katolického vyznání. Tento požadavek byl pro římsko-katolické Bourbony těžkou akceptovatelný, a proto na základě dohody došlo roku 1953 k rozdělení francouzsko-neapolské linie na římsko-katolickou, která nadále podléhala dědičnému velmistrovi z rodu Bourbonů, a novou ekumenickou, která prohlásila větší sounáležitost s bývalým byzantským řádem. Tato ekumenická větev se definitivně ustanovila roku 1953 při příležitosti smutného 500. výročí pádu Konstantinopole a v duchu byzantských tradic byl její název upraven zpět na Řád sv. Konstantina Velikého a takto registrován ve Švýcarsku jako organizace pečující o ochranu křesťanství. Velmistrem této linie byl zvolen Friedrich Beaufort-Spontin (1916-1998), od roku 1966 šestý vévoda a čtvrtý kníže, původně byl též rytířem Konstantinova řádu sv. Jiří. Na rozdíl od různých linií Konstantinova řádu sv. Jiří, které dnes fungují jako rodinné řády různých šlechtických rodů, byla tato ekumenická linie od počátku chápána jako charitativní organizace a byla aktivní nejen v Evropě, ale také v Africe a hlavně Egyptě. V náboženské rovině vychází také ekumenických zásad, což významně přispělo ke sblížení s maloasijskými a egyptskými křesťany, zejména s řeckou pravoslavnou církví v egyptské Alexandrii. Z tohoto důvodu vzal řád v květnu 1970 v ochranu alexandrijský patriarcha a pravoslavný papež řecké ortodoxní církve Nikolaos VI (Mikuláš VI), který roku 1970 vydal tomos (listinu), že „Řád se zavazuje o jednotu křesťanů a o uskutečnění slov našeho Pána Ježíše Krista, jakož i o šíření lásky k bližnímu a ducha tolerance ve smyslu Svatého Konstantina Velikého“. Roku 1982 byl řád povýšen na „Čestnou stráž Apoštolského trůnu Alexandrie“ patriarchou Alexandrie a pravoslavným papežem celé Afriky ve shodě se Svatým Synodem a zavázán úlohou prosazovat a hájit porozumění mezi křesťany celého světa.
Od této ekumenické větve se na počátku 90. let oddělila čistě pravoslavná odnož, která přijala jméno Řád sv. Konstantina Velikého a Heleny. Za svůj vznik vděčí panu Vojtěchu Kozákovi (1918-2002), který byl krátce po narození adoptován hrabětem Michaelem Esterházym (1884-1933) z forchtensteinské linie tohoto rodu pod jménem Vojtěch Esterházy. Po emigraci roku 1969 žil v Rakousku, odkud se po roce 1990 vrátil do Československa. Pan Vojtěch Esterházy roku 1993 po dohodě s ekumenickým vedením řádu vybudoval řadu místních organizací (komend) České republice, Slovensku, Polsku, Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku. Nakonec bylo dohodnuto, že Esterházyho větev bude čistě pravoslavná a její název bude upraven do podoby International Equester Ordo Sancti Constantini Magni et Helena (Rytířský řád sv. Konstantina Velikého a Heleny). Současným velmistrem tohoto pravoslavného řádu je archimandrita Eugen (PhDr. ThDr. Mgr. Eugen Sigismund von Freimann-Geyersburg, PhD., M.A.. LL.M, Dr.h.c.).
Veškeré zásluhy na vzniku poboček řádu sv. Konstantina Velikého a Heleny ve střední a východní Evropě měli současní členové jeho vedení. Dne 30. března 1995 tento řád povolilo Ministerstvo vnitra ČR jako občanské sdružení. Postupně vznikly pobočky Řádu v Polsku (14. 12. 1994), Rusku (12. 2. 1996), Maďarsku (1995), Bulharsku (1996), na Ukrajině (1995) a na Slovensku (31. 8. 1995). Registrací mezinárodní centrály řádu v České republice na základě zákona 116/85 Sb. (zákon o mezinárodních nevládních organizacích) byla centrála řádu přesunuta na území Čech. Církevní legitimitu si západoevropský řád celosvětově udržel ve vazbě na patriarchát Alexandrie a celé Afriky, řád sv. Konstantina a Heleny získal uznání a záštitu místní autokefální pravoslavné církve v České republice a Slovensku. Kromě duchovní ochrany suverénního pravoslavného patriarchátu a všech národních statusů (mezinárodních poboček řádů v jednotlivých státech) včetně mezinárodní centrály v České republice (zřízené jako mezinárodní nevládní organizace) je řád sv. Konstantina a Heleny registrován v ekonomické a sociální sféře Organizace spojených národů (OSN). V současné době řád sv. Konstantina Velikého a Heleny působí ve 32 státech světa pod názvem International Equester Ordo Sancti Constantini Magni (et Helena). Rytířský řád sv. Konstantina Velikého a Heleny je u evropské výkonné agentury EACEA (The Education, Audiovisual and Culture Executive Agency of the European Commission) registrován pod kodem PIC 904092090 jako kulturní, charitativní a osvětová organizace.
Rytířský řád sv. Konstantina Velikého a Heleny udržuje duchovní a morální hodnoty dávných časů, které v naší dnešní moderní společnosti velice chybí. Řád sv. Konstantina a Heleny je tak ochráncem evropské kultury a mentality, která se utvářela v Evropě pod vlivem křesťanství po dobu dvou tisíc let.
V roce 1970 uznal Řád svatého Konstantina Velikého Jeho Blaženost Nicolaos VI, patriarcha alexandrijský a celé Afriky (patriarší tomos), patriarchát byl založen apoštolem Markem, a vzal Řád pod patronát, protože „OCM se zavazuje o jednotu křesťanů a o uskutečnění slov našeho Pána Ježíše Krista, jakož i o šíření lásky k bližnímu a ducha tolerance ve smyslu Svatého Konstantina Velikého.“ Roku 1982 byl řád povýšen na „Čestnou stráž Apoštolského trůnu Alexandrie“ patriarchou Alexandrie a celé Afriky, ve shodě se Svatým Synodem, a zavázán úlohou prosazovat a hájit porozumění mezi křesťany celého světa. Svazek s touto starokřesťanskou, ekumenickou patriarchální Stolicí dává řádu Legalitu. Je to jediný evropský rytířský řád, jenž je pod duchovní ochranou východocírkevního suverenního patriarchy.
Zde nechme promluvit historika té doby Eusebia:
„Prosil Boha svého a matky, aby se mu zjevil. Tu když slunce poledne přešlo a den se k odpolednímu klonil, viděl jasný kříž utvořený ze slunečních paprsků nad sluncem, kolem něhož byl nápis: v tomto znamení zvítězíš. Ustrnutí veliké připadlo na něho a celé vojsko, které bylo svědkem onoho zjevu.
Sv. Konstantin dal zhotovit posvátné labarum (zlaté kopí nesoucí zjevený kříž), které chránilo 50 nejstatečnějších bojovníků, a kde bylo nejnebezpečněji, rozkázal sv. Konstantin toto labarum do nejukrutnějších bojů zanésti. Žádný nosič tohoto posvátného labara nebyl v boji nikdy zraněn. Mimo to dal sv. Konstantin toto znamení kříže vyrýt na svou přilbici a vojínům na štíty. Dne 28. října roku 312 po Kr. byl v tomto znamení Maxentius poražen. Bylo to vítězství neočekávané, dané Bohem samým pro křesťany.
Na základě tohoto zázraku vítězství vydal sv. Konstantin roku 313 po Kr. v Miláně edikt, kterým bylo povoleno křesťanství po celé říši.“
POPIS STANDARDU KŘÍŽE, KTERÝ ŘÍMANÉ NYNÍ NAZÝVAJÍ LABARUM
Teď se to stalo následujícím způsobem. Dlouhé kopí, pokryté zlatém, tvořilo postavu kříže pomocí jednoho kusu, který byl napříč nad ním položen. Nad tím vším byla připevněna koruna vytvořená ze zlata a drahých kamenů; a na tom dvě řecká písmena, která označují jméno Krista, symbolizují titul Spasitele svým prvním písmenem, kterým je písmeno R protínajíc písmeno Ch přesně v jeho středu Tento nápis měl císař ve zvyku nosit na helmě v pozdějším období. Z příčného kusu, který protínal kopí, byla zavěšena jakási stužka fialové látky, pokrytá bohatou výšivkou a nejvzácnějšími drahými kameny.